Směješ se , protože za smích schováváš bolest . Ale cítíš , jak Tě to tam uvnitř užírá, jak Tě to stahuje dolů , dolů a ještě níž .. Přesto se směješ dál , usmíváš se na všechny kolem a po večerech brečíš .. A tak to jde den po dni a najednou zjistíš , že už nemůžeš ani brečet .. a tak se přes den na všechny usmíváš a večer si vytváříš svůj vlastní svět , svou ochrannou bariéru, do který se uzavíráš .. a uzavíráš se do ní čím dál častějc .. a najednou už se přes den neusmíváš a v tom momentu se Tě ostatní začnou vyptávat : Co se děje, stalo se něco ? Ne , vlastně se nic nestalo , jen už Tě prostě nebaví předstírat , že je všechno v pořádku .